



Matky na útěku
A co byste si zabalili vy?
Nadace Terezy Maxové dětem připravila kampaň „Matky na útěku“ ve spolupráci s uznávaným českým fotografem Tomášem Třeštíkem. Vznikly tak unikátní fotografie, z nichž každá představuje jeden silný příběh. Každá taška či fotografie symbolizuje příběh ženy, která byla nucena uprchnout před agresorem a často měla možnost sbalit si jen to nejnutnější. Nadace Terezy Maxové dětem dlouhodobě pomáhá obětem domácího násilí a dětem v ohrožení. Budeme velmi rádi, pokud se rozhodnete tuto dobrou věc podpořit i vy.

O projektu

„Podáváme pomocnou ruku obětem domácího násilí. Kampaň Matky na útěku přináší skutečné příběhy žen, které musely utéct ze svého domova, aby ochránily sebe a své děti. Jedna matka, jedna taška, jeden příběh – bolestná svědectví o tom, co znamená začít znovu s tím málem, co unesete. Ale s nadějí, že nejste samy.“
Tereza Maxová, patronka a zakladatelka nadace
Tereza Maxová, patronka a zakladatelka nadace
„Domácí násilí není soukromý problém. Je to společenské selhání, které ročně ničí životy tisíců žen a dětí – často tiše, za zavřenými dveřmi. Každá třetí žena v Česku zažije nějakou formu násilí. A většina z nich zůstává bez pomoci. Kampaň Matky na útěku ukazuje, co si oběti stihnou zabalit, když utíkají do bezpečí. Statistiky jsou alarmující – ale za každým číslem je skutečný příběh. Je čas přestat mlčet.“
Terezie Sverdlinová, ředitelka a zakladatelka nadace
Terezie Sverdlinová, ředitelka a zakladatelka nadace

„Překvapilo mě, jak statečné a skromné ty ženy jsou a jak málo si stěžují. Jak málo člověk potřebuje k životu, když jde fakt do tuhého… Plnou vahou na mě dolehla ta celková tíseň, když se sečetly všechnyjednotlivé příběhy, které jsme vyslechli.“
Tomáš Třeštík, fotograf
Tomáš Třeštík, fotograf
Příběhy maminek
Hana
Hančino šťastné dětství skončilo v deseti letech, když se rodiče rozvedli.
Nový otčím týral dívku i její maminku a nakonec je opustil. Hanka
v 17 letech otěhotněla. Přítel ji bil a několikrát znásilnil, proto se odstěhovala
a našla si práci v jiném městě. S novým partnerem měla další děti. Hančina
matka jim nabídla, aby společně bydleli ve větším domku se zahradou.
Hanka vydělávala, aby pokryla náklady na bydlení, když se však
dozvěděla, že matka nájem neplatí, bylo už pozdě. Z hodiny na hodinu
přišla výpověď. „Vůbec jsem nevěděla, co s námi bude dál, nechtěla jsem
s dětmi zůstat na ulici,” říká Hanka, která byla v té době těhotná. Proto se
uchýlila do azylového domu a porodila tu krásná dvojčátka. Paní Hanka
si prošla fyzickým, psychickým, sexuálním i ekonomickým týráním, přesto
má vůli začít znova pro své děti. „Nechci, aby někdy zažily, to, co já,“ říká
a dodává, že azylový dům bere jako dočasné řešení.
Leona
Do svých tří let žila Leona v dětském domově, potom se jí ujmula pěstounská
maminka. Leona vyrostla v rodině se šesti sourozenci a vyučila se ošetřo-
vatelkou. Leona brzy otěhotněla. Přítel však byl násilník, který ji psychicky
týral a vyhrožoval jí. Proto se rozhodla situaci řešit a s malým synkem se
odstěhovala do azylového domu. Za partnerem dojížděla a snažila se ho
podporovat: „Bylo mi ho líto, protože je psychicky nemocný.“ Když zjistila,
že je opět těhotná, vrátila se – jenže kolotoč trápení začal brzy nanovo
a ona opět tajně utíkala do dalšího azylového domu. „Byla jsem sama
Jaroslava
V azylovém domě žije se dvěma synky už téměř rok. Utekla před svým
partnerem a jeho rodinou, která ji udržovala v naprosté společenské a fi-
nanční izolaci. Nesměla chodit ani do práce a byla na svém muži zcela
závislá. “Už jsem nezvládala plnit úlohu služky, být k dispozici dvacet čtyři
hodin denně,” říká Jaroslava. “Hlavně jsem ale nemohla snášet, aby děti
vyrůstaly v prostředí, kde jsou rozkazy a fyzické útoky na denním pořádku.“
Během pobytu v azylovém domě si našla zaměstnání a našetřila na kauci
na pronájem bytu. Brzy se bude s dětmi stěhovat do vhodného bydlení
a těší se, že strach a slzy už nechají navždy za sebou.
Libuše
Libuše je maminkou dvou dětí, dcery Lindy a syna Jakuba. Bývalý partner
ji psychicky a fyzicky týral a naváděl děti k nenávisti vůči vlastní matce.
Nakonec byl usvědčen z násilného trestného činu a dnes je ve výkonu
trestu. Libuše se ocitla zcela bez prostředků a uchýlila se i s dětmi do azy-
lového domu. Tady sociální pracovnice pomáhají jí i dětem zahojit šrámy
na duši a Libuše se připravuje na to, aby se mohla postavit na vlastní nohy
a zajistit dětem bezpečný domov.
Jana
V azylovém domě bydlí s dcerkou zhruba půl roku. Janin partner hodně pil
a pak křičel a mlátil jak svou ženu, tak dítě. I Jana přiznává, že hledala
útěchu v alkoholu. “Zapíjela jsem veškeré problémy a o dceru jsem se příliš
nezajímala,” říká dnes. Nakonec sebrala odvahu a od násilnického partnera
odešla. Díky podpoře sociálních pracovnic i dalších obyvatelek azylového
domu se pere se svou závislostí a do budoucna se dívá s nadějí. Přestala
pít, našla si zaměstnání a díky splátkovému kalendáři úspěšně splácí dluhy,
které se během let nahromadily. Především se však snaží vynahradit své
dcerce společný čas, o který přišly.
Alena
Alena má šestiměsíční miminko. V azylovém domě žije krátce, zhruba tři
měsíce. Přítel jí několik let psychicky i fyzicky ubližoval, dokonce i v době
těhotenství, a Alena už prostě nemohla dál. Po příchodu do azylového
domu měla na celém těle modřiny. “Neustále mi nadával a dával mi najevo,
že dítě nechce a že rozhodně není jeho. Bil mě,” říká Alena. V současnosti
se snaží vyrovnat se svou minulostí a stabilizovat se po všech stránkách.
Chce začít znovu – nejen pro sebe, ale i pro svoje děťátko.
Jana
Otec Jany pil a doma se choval agresivně, Jana chtěla z domu co nejdříve
odejít a v 18 letech otěhotněla. Její partner byl ale kopií jejího otce. O rodinu
se nestaral, peníze utrácel za alkohol, hádky a fyzická napadení byla
na denním pořádku. Janu vyhodil i s dcerou na ulici. Jana je v azylovém
domě 6 měsíců, šetří si na kauci a věří, že se jí podaří postavit na vlastní
nohy.
Eva
Evě je 35 let, má 2 letého syna a 10 letou dceru, která vyrůstá u svého
otce. V azylovém domě je 4 měsíce. Její bývalý partner si na ni vzal několik
půjček, které nebyla schopná splácet a nemohla ani platit nájem. Po hádce
s partnerem se ocitla se synem na ulici. V azylovém domě se pokouší ušetřit
na kauci, každý měsíc si odkládá z mateřské 1000 korun, zbyde ji 2000,
se kterými musí měsíčně vyjít.
Katka
Katka bydlela s manželem na ubytovně. On pil a ona chodila do práce.
Mají spolu dvě děti, 5letého syna a 2letou dceru. Partner byl agresivní
a často je bil. Poté, co vztáhl ruku na děti, sbalila jim rychle věci a odešla,
nejprve ke známým, a poté do azylového domu. Když přišli do azylového
domu, měl její syn zlomenou nohu. S bývalým partnerem se však vídá stále,
pravidelně ji a děti v azylovém domě navštěvuje. Katka tvrdí, že se k němu
nevrátí.
Petra
Petra má dvojčata, 2 syny, kterým je 6 let. Azylový dům bude tento měsíc
opouštět, za rok si ušetřila na kauci a sehnala si bydlení. Pracuje u technic-
kých služeb. Když se před rokem do azylového domu dostala, odcházela
narychlo. Od agresivního partnera utíkala jen s igelitkou, ve které bylo
pár základních věcí. Na minulost moc nechce vzpomínat a doufá, že se jí
podaří udržet práci a bydlení a zajistit lepší život pro její syny.
Helena
Helena žila s přítelem a synem v pronajatém bytě, peníze na nájem ale
manžel většinou propil a byl agresivní. Majitel bytu ztratil trpělivost a chtěl,
aby se odstěhovali. To její partner neunesl a útoky začaly být častější.
Helena sbalila pár věcí a utekla pryč. Nyní žije i se synem v azylovém
domě a věří, že se jí podaří vrátit do běžného života.
Lenka
Lenka se narodila do úplné rodiny, její otec byl však alkoholik. Často proto
pobývala u babičky. Vyučila se kadeřnicí, brzy otěhotněla a vdala se.
Manžel krátce po svatbě zemřel. Po čase navázala Lenka nový vztah,
nový partner byl ale velmi žárlivý a majetnický. Lenka nemohla chodit ven,
potkávat se s kamarádkami, partner chtěl mít přehled o každé minutě jejího
života, a když se mu něco nelíbilo, byl agresivní. Odvahu odejít našla Lenka
až po několika letech. Nyní žije se dvěma syny v azylovém domě a snaží
se nalézt ztracené sebevědomí.
Chci pomoct
Potřebuji pomoct
CO DĚLAT PŘI DOMÁCÍM NÁSILÍ
Rozhovor s ředitelkou neziskové organizace ACORUS, z. ú.
Mgr. Jaroslavou Chaloupkovou
Co dělat, když slyším u sousedů křik a mám obavy, že tam zuří domácí násilí?
Zavolejte policii (158), je možné oznámení podat anonymně nebo vysloveně sdělit, že mám ze souseda obavy a nechci, aby se dozvěděl, kdo policii informoval. Můžete také zkusit nenápadně nahrát zvukový záznam jako důkaz. Pokud jsou v domácnosti děti, lze podat oznámení. Stejně jako na policii anonymně, a to na OSPOD (sociálně-právní ochrana dětí), který má povinnost provést šetření. Doporučuji podávat oznámení klidně opakovaně – lidé říkají: my už jsme to hlásili a nic se nestalo. Je třeba vytrvat a věřit, že odpovědné orgány pochopí, že nejde o jednotlivé incidenty, ale dlouhodobý problém. Důležité je vždy chránit své bezpečí.
Jak ochránit oběti?
Nabídněte jim podporu a pomoc, kterou opravdu můžete poskytnout v případě, že je to pro vás bezpečné. To vždy hodně zdůrazňuji. Podpořte je v kontaktování odborníků a informujte je o možnostech specializované pomoci. Pokud se vám někdo osobně svěří, důvěřujte a nebagatelizujte jeho sdělení. Zbytečně nevyzvídejte detaily. Respektujte také jeho rozhodnutí, jak situaci řešit, netlačte na něj, buďte trpěliví a citliví. Hlavně se nenechte zaskočit případným odmítnutím vaší pomoci či popíráním násilí ze strany ohrožené osoby. Bagatelizace násilí osobou ohroženou, jeho popírání či přehlížení, jsou často nevědomé (nebo i vědomé) strategie, jak ochránit sebe a své děti před ohrožením. I když zvenčí to tak vůbec nevypadá a pro okolí je to nepochopitelné.
Jak ochránit sebe před agresorem?Jak ochránit sebe před agresorem?
Vlastní ochrana je velmi důležitá. Nezasahujte přímo, nevstupujte do konfliktu, zavolejte policii. Pokud vás agresor ohrožuje, okamžitě se vzdalte do bezpečí a volejte pomoc. Neuvádějte nikdy zbytečně své osobní údaje.
Kam se obrátit?
Policie, intervenční centra, Bílý kruh bezpečí, Linka bezpečí, ACORUS, ROSA, sociální odbor obce. Další neziskové organizace a pomáhající subjekty – záleží na konkrétní individuální situaci. Určitě nic nezkazíte kontaktováním specializované linky – hovory mohou být anonymní a k ničemu volající nezavazují.
Kdo všechno může pomoct?
Neziskové organizace, policie, sociální pracovníci, psychologové, právníci, pracovníci intervenčních center a azylových domů, linky pomoci, obecní úřady, OSPOD.
Jak se oběti dozví o azylovém domě s neveřejnou adresou?
Prostřednictvím kontaktů na výše zmíněné instituce a organizace (policie, intervenční centra, linky pomoci, sociální pracovníci, OSPOD), které s azylovými domy spolupracují a mohou oběti nasměrovat.
Důležitým zdrojem je samozřejmě internet, kde lze po zadání klíčových slov najít kontakty na organizace poskytující tyto služby. Z praxe však víme, že zasažené osoby často vůbec netuší, že takové služby existují.
Naším cílem by mělo být co nejvíce rozšířit povědomí o tom, že tyto služby existují. Podobně, jako snad každý ví, kam se obrátit v případě zdravotních problémů a jak poskytnout první pomoc, ideální stav bude, když každý bude vědět, kam se obrátit v případech partnerského a domácího násilí.
Proč jich je tak málo? Nebo to stačí?
Nestačí. V České republice poskytuje pobytové služby výhradně obětem domácího násilí pouze pět registrovaných pobytových sociálních služeb (krizová pomoc pobytová a azylové domy), přičemž těchto pět služeb je poskytováno pouze třemi organizacemi (ACORUS, ROSA, MAGDALENIUM) v největších městech České republiky (Praha a Brno).
Kapacita těchto služeb je zhruba 90 lůžek, tedy asi 30 rodinných míst, přičemž Rada Evropy doporučuje 1 rodinné místo na 10 000 obyvatel.
Důvody, proč jich není víc, zahrnují nedostatek financování, personální i místní kapacitní omezení (utajenost na malém městě je prakticky neproveditelná) a stigmatizaci tématu.
Jaké typy azylových domů v ČR máme?
Azylové domy pro ženy a matky s dětmi, azylové domy s utajenou adresou (pro oběti domácího násilí, azylové domy pro muže, azylové domy pro celé rodiny).
Služby můžeme rozdělit na služby pro širokou veřejnost a na specializované služby nabízející pomoc a podporu šitou na míru obětem DN specifické potřeby (v popředí je vždy bezpečí, vyhodnocování rizika, práce s traumatem a jeho dopady na aktuální prožívání a reakce zasažených lidí).
Diskutovaná Istanbulská úmluva – jste pro přijetí a proč?
Určitě ano, právě Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (Istanbulská úmluva) popisuje kromě jiného, jak mají vypadat specializované služby pro oběti domácího a genderově podmíněného násilí viz popis níže – rozdíl mezi obecnými službami a specializovanými. Istanbulská úmluva označuje za obecné služby pro oběti domácího násilí ty služby, které jsou poskytovány veřejnými institucemi, jako např. sociálními odbory, zdravotnickými zařízeními, úřady práce a dalšími, které poskytují dlouhodobou pomoc, avšak nejsou konstruovány výhradně ve prospěch obětí domácího a genderově podmíněného násilí, ale jejich cílem je sloužit široké veřejnosti. Naproti tomu jsou specializované podpůrné služby, které se zaměřují výhradně na oběti domácího násilí.
Nebojte se požádat o pomoc
- nejste na to sami.
- nejste na to sami.
Připojte se k nám a pomozte šířit osvětu o domácím násilí. Společně můžeme změnit životy těch, kteří to nejvíce potřebují.
- #MatkyNaUteku
- #PomocObetem
- #DomaciNasili
- #NejsiNaToSama
PODĚKOVÁNÍ
Nadace Terezy Maxové dětem ze srdce děkuje všem, kteří se přímo či nepřímo podíleli na vzniku této kampaně. Maminkám v azylových domech za sdílení svého příběhu, fotografu Tomáši Třeštíkovi za nápad a nafocení kampaně, společnosti BigBoard, která zdarma poskytla mediální plochy, a všem odborníkům, neziskovým organizacím, iniciativám a platformám – Acorus, z.ú., ROSA, Iniciativě pro bezpečný domov, Nadaci Vodafone, iniciativě Pod svícnem a dalším.